Lukáškova cesta za uzdravením

Ahoj všichni. Jmenuji se Lukášek a jsou mi čtyři roky. Narodil jsem se jako úplně zdravé miminko – moc rád jsem si hrál s hračkami a se svými rodiči. Byl jsem vždy plný energie a miloval jsem plavání, na které jsem chodil se svoji maminkou. Také jsem začal pomalu povídat a než se mi stala tragická nehoda, dokázal jsem říci pár slůvek. Byl jsem moc šťastný kluk, který se těšil ze života. Bohužel jen do osudného letního odpoledne, kdy se mi změnil celý můj život.

Bylo 27. května 2020, venku svítilo krásně sluníčko a my jsme odjeli s maminkou a tatínkem za babičkou a dědečkem na zahrádku. V plánu bylo natírání plotu, který se měl poté postavit kolem bazénu. Já jsem si hrál s prarodiči a rodiče natírali plot. V nestřeženém okamžiku jsem se sám vydal na průzkum k bazénu, který mě vždy velmi lákal. V zápalu nadšení jsem do bazénu spadnul. 

Jsem ještě moc malý a „neuvědomil“ jsem si, že se mnou není maminka, která mě vždy při plavání drží a dohlíží, aby se mi nic nestalo. Začal jsem se brzy topit a i když jsem se moc snažil, nedokázal jsem se dostat zpět. 

Když prarodiče zjistili, že nejsem v jejich blízkosti, začali mě okamžitě společně s mými rodiči hledat. Jejich cesta brzy vedla k bazénu, ve které jsem však již ležel bezvládně na hladině. Tatínek pro mě okamžitě skočil, vytáhl mě a maminka zahájila resuscitaci a dědeček s babičkou zavolali záchrannou službu. I když sanitka dorazila za pět minut, ještě nějakou dobu trvalo než mě oživili a začalo mi zase srdíčko tlouct.

Následovala rychlá cesta do Fakultní nemocnice v Ostravě. Mé tělíčko však bylo tak slabé, že se rozhodlo přestat bojovat. Za pomoci zdravotníků a myšlenky, že si přeji své rodiče ještě spatřit, mi po osmi minutách začalo srdíčko opět tlouct. Můj stav byl přesto velmi kritický. V umělém spánku jsem strávil deset dní a dýchal jsem jen díky vysokofrekvenčnímu plicnímu ventilátoru. Bojoval jsem o každý další den svého života. Po odpojení od ventilátoru a následném probuzení jsem zjistil, že bohužel vůbec nic nevidím, ani mé ručičky a nožičky mě neposlouchaly, jen jsem bezvládně ležel. Stravu jsem dostával přes hadičku zavedenou nosem až do žaludku. Abych neměl bolesti, dostával jsem vysoké dávky léků a opiátů. Díky tomu jsem si však na nich vypracoval závislost, ze které jsem se těžko a dlouho dostával. Jak moc mi opiáty chyběly, skřípal jsem zoubky a propínal jsem se v křečích. Tyto chvíle byly pro mne i mé milující rodiče velkým utrpením. Přibližně po třech týdnech na pediatrickém oddělení resuscitační a intenzivní péče ve Fakultní nemocnici v Ostravě jsem byl převezen do Městské nemocnice Fifejdy, kde jsem podstoupil dvanáct hyperbarických komor. Tato terapie mi velmi pomohla, pomalu jsem začal dělat první pokroky. Představte si, že jsem dokázal pusinkou přijmout alespoň malé množství kašovité stravy, to byla pro mě velká úleva. 

Na druhé straně u mě však docházelo k mimovolnému pohybu nožiček a ručiček, které jsem nedokázal ovládat. Znamenalo to, že můj mozek je poškozený více, než se očekávalo. Na EEG (vyšetření mozku), které jsem podstoupil, se objevila křivka, která ukazovala, že se u mě bohužel vyvinula epilepsie. 

Nakonec, když pro mě lékaři již více nedokázali udělat, jsem byl po absolvování všech hyberbarických komor propuštěn domů. Úsilím mých milujících rodičů jsem se úplně zbavil hadičky, kterou jsem dostával stravu. Měsíc na to jsem s maminkou odjel do Hamzovy odborné léčebny, kde jsem začal dělat další pokroky. Přetáčel jsem se na bříško, dával jsem si ruce do pusinky a dokonce jsem dokázal sledovat svou maminku, která o mě celý pobyt s láskou pečovala. Zde jsem strávil dva měsíce. Nyní je to již téměř rok a půl, co se mi obrátil celý můj život vzhůru nohama. Během toho času jsem podstoupil mnoho intenzivních neurorehabilitací, pobytů v léčebně a dalších procedur k mému uzdravení. Mohu se Vám pochlubit, že díky tomu se dokážu plazit po bříšku, také se sám posadím, hraju si se svými hračkami, sleduji okolí a momentálně se snažím svým způsobem lézt také po čtyřech. Všichni jsou šťastní, že se usmívám, sleduji s radostí okolí, ale když mi něco nejde, dokážu se i pořádně rozzlobit. Má obrovská přání se však ještě nesplnila. Rád bych se dokázal sám postavit a udělat svůj první krůček, také bych rád začal opět mluvit a říci “maminko”, “tatínku” a úplně se uzdravit. To však obnáší ještě obrovský kus práce.

Podle lékařů do čtyřech let od úrazu udělám největší pokroky, ke splnění mých přání tak zbývají pouze 2 roky. Proto teď nemohu polevit a musím společně s mými rodiči bojovat dál.  Nemohu polevit ani v inzenzivních rehabilitacích a dalších léčebných procedurách. Potřebovat budu také nezbytné zdravotní pomůcky. 

To všechno však, kromě velkého úsilí bojovat a nevzdat se, obnáší velkou finanční částku, kterou moji rodiče bohužel nemají. Všechny finanční prostředky, které měli, věnovali na mou dosavadní léčbu. 

Pomozte mi, prosím Vás, splnit má velká přání, postavit se na nožičky, udělat svůj první krůček a začít opět mluvit. Má maminka říká, že zázraky se dějí, jen je zapotřebí věřit. A když je člověk v beznadějné situaci, může poprosit ostatní o pomoc. Proto Vás velmi prosím, zašlete jakoukoliv částku na transparentní číslo účtu, které najdete níže v sekci Sbírka. Pomůžete mi tak splnit má přání, uzdravit se a být zase šťastným chlapečkem, kterým jsem býval.

Se srdečným poděkováním za pomoc Lukášek, maminka a tatínek.